Letos jsem poprve spal v hotelu ze site Aman.Je to sit super luxusnich hotelu s velmi malym poctem pokoju. Tato sit ma take svoje skalni fanousky, kterym se rika Amanjunkies. Uprimne receno jsem mel nejdrive trosku skepsi, ale jsem ted taky Aman fanouskem.

Kazdy z hotelu ma unikatni jmeno, ktere vzdy obsahuje slovo Aman. Tento trip report je o hotelu Amanjiwo v Indonesii.

Na letisti v Jogjakarta na nas cekal ridic z hotelu. Transport z letiste uz je soucasti toho pobytu. V aute na nas cekalo obcerstveni, nejaka voda, snacks a chladici rucniky.
Po prijeti do hotelu na nas cekala uvitaci delegace. Nejdrive jsme prochazeli vchodem a mistni zeny na nas sypaly cerstve natrhane kvety a k tomu hrali mistni hudebnici. Tohle dodnes nevim jestli takto vitaji kazdeho hosta nebo jsme zrovna prisli v pravy cas, ale byl to trosku sok. Ono ve stejnou dobu odpoledne vzdy v hotelu byli nejaci mistni umelci, zpevaci nebo tanecnici. Takze to mozna bylo jen dobre nacasovani. Zaroven se nam prisel predstavit manazer hotelu, ktery hned vedel nase jmena a kdo jsme.

Aman je hotel, ktery dela vse proto, aby clovek mel pocit, ze je doopravdy specialnim hostem. Neni to hotel, ze musite jit na recepci a udelat tzv. check-in. Rovnou kazdy vi kdo jste, zdravi vas vasim jmenem a vedou vas rovnou na pokoj. Na pokoji si teprve vzali nase pasy a sami vyplnili formular co potrebuji vyplnit na registraci hostu. My jsme si uz uzivali uvitaci drink a seznamovali jsme se s tim jak to v Amanu chodi.

Pokoje jsou takove vilky s vlastnim bazenem.
Jestli Amanjiwo nastivite tak urcite doporucji vilku c. 24. Ty vilky jsou usporadany do takoveho polokruhu a tato je presne v prostredku s nadhernym vyhledem na ryzova pole a okolni aktivni sopky.
Mate pocit soukromi. Dalsi hosty temer nevidite. Hotel vypada velmi predimenzovane v poctu zamestnancu na pocet hostu. Vetsinou mate pocit, ze jste tam sami.

Pokoj.
Amany jsou vyhlasene svou architekturou. Vzdy jsou zasazeny krasne do okolniho prostredi. A maji takovy specificky styl.
Bazen u naseho pokoje.
Tenhle vyhled na ryzove pole jsem miloval.
Vyhled z pokoje.
Cast koupelny byla pod sirym nebem.

Jestli si chcete vice zaplavat tak toto je hotelovy bazen. Snad ani jednou jsem tam nevidel nikoho lezet. A to je asi hlavni vec proc jsou Aman hotely tak popularni. Ten maly pocet hostu a pocit soukromi.

Ty sluzby tam jsou o detailech. Nekolikrat denne nekdo prijde uklidit pokoj. Treba vecer pripravit vse na spani, rozsvitit svetla, zapalit svicku venku, dat cerstve kvetiny nebo ovoce. Ale vzdy to probehne tak, ze ty lidi nikdy nevidite to uklizeni delat. Nikdo vas nevyrusi. Kdyz odejdete na jidlo tak si to nejak vykomunikuji a okamzite jde nekdo uklidit pokoj.

Ta ochrana soukromi jde tak daleko, ze kdyz date na pokoj cedulku nerusit a odjedete na celodenni vylet tak do toho pokoje nikdo nevkroci. A to i kdyz budou vedet, ze jste na 100% pryc.Kdyz ho budou chtit uklidit tak budou volat vasemu pruvodci a zeptaji se na svoleni vkrocit. Az kdyz to svoleni date tak do pokoje vstoupi.Kazdy zamestnanec zna vase jmeno. Nikdy nemusite nikomu rikat z jakeho jste pokoje. V restauraci nezadate o ucet. Proste i ti cisnici vi kdo jste a kdyz se najite tak vi na jaky pokoj pripsat ucet. Tohle je taky detail, ale zrovna toto jsou veci proc lidi do Amanu radi jezdi.
Amanjiwo ma vyreseno spoustu malych detailu, ktere vam kazdy den delaji radost.
Kazdy den treba dostanete nejaky novy darek. Je to vzdy malickost, ale ma to svoje kouzlo. Treba toto jsou zalozky do knih.

Kazdy darek bylo neco mistniho. Treba indoneske karty na hrani s nadhernymi motivy, slamene klobouky nebo soli do koupele.

Na pokoji byly potreby na malovani. Jak nam vysvetlili, tak hoste muzou treba mit inspiraci si namalovat svuj vlastni obraz.Za mlada jsem maloval. Kdyz jsem zacal podnikat tak jsem prestal. Tak to bylo prijemne s k tomu vratit s timto vyhledem jako inspiraci.

Kazde odpoledne prisla do hotelu mistni pani, ktera tam pry uz chodi snad 10 let. Kazdy den napece nejake mistni buchty a pak vari pred vami zazvorovy caj s lemongrass, lime a dalsimi bylinami.

Aman hotely jsou vyhlaseny svymi programy tzv. experiences. Tech je spousta. Ja mam rad jidlo a byla tady moznost jit do uplne klasicke mistni restaurace jako jedna z moznosti. Byla to mistni vesnicka restaurace, kde nikdo nemluvi ani slovo anglicky.

Nas ridic nam objednava jidlo.
Tady se to vari.,
Takze takto je to mene intimidujici, kdyz vite, ze vas hotelovy ridic zaveze. Prelozi vam jidelnicek. A pak venku ceka nez se najite, aby vas zavezl zpet. A taky doufate, ze snad ta restaurace je trosku proverena.

Dalsiprogram co jsme vyuzili byla hodinova meditace v mistnim budhistickem klasteru. Nejdrive jsme je poslouchali jak zpivaji (chanting) a pak s nimi hodinu meditovali. Aman se vzdy snazi udelat nejaky specialni pristup. Takze jako jedini jsme byli primo v mistnosti ostatnimi mnichy a turisti/nastevnici meli vyhrazenou uplne jinou budovu. Potajmu jsem par sekund nafilmoval. Ale zbytek jsem si uzival atmosfery. Byla to urcite nejdelsi meditace co jsem kdy vydrzel.

Tohle byl jen takova ochutnavka, abych priblizil jake v to Amanjiwo bylo. Aktivit jsme delali vice. Tato oblast je hlavne znama kvuli nejvetsi budhistickemu chramu Borobudur.

Meli jsme fantastickeho pruvodce, ktery dokazel temer do nekonecna prednaset pribehy z historie.

Mozna uplne nejvice na me zapusobila nasteva mistni vesnice. Kazda vesnice ma sveho vudce, ktereho si zvoli a podle toho maji sva pravidla. Nekde si lidi vice pomahaji. Jinde si kazdy resi vse sam za sebe. Nekde se staraji o chude, jinde je nechaji at se o sebe postaraji sami. V teto vesnici se rozhodli, ze si budou vsichni navzajem pomahat. Kdyz si chcete postavit dum, tak prijdou vsichni a pomuzou vam ho postavit. Kazdy mel nejakou funkci a vydelane penize se davali do nejakeho spolecneho fondu. Takovy trosku komunismus. Jinak v Indonesii je treba vyplata $150-$200 za mesic prace v tovarne 6 dnu v tydnu a 10 hodin denne. Takze jsme absolvovali tzv. eco-tour, kdy nam ukazali jak se co ve vesnici pestuje.

Jak chystaji papriky na prodej na trhu. Jednu jsem ochutnal a mel pocit, ze nepali. Pak to prislo asi po 30 sekundach!
Velmi pratelska pani co nas pozvala domu. Ukazala jak vyrabi palmovy cukr a naservivorala caj v jejim obyvaku.
U dalsi pani, ktera vyrabi takovou obdobu smazenych bramburek, ale je to z mouky a krevet.

Ucili jsme se hrat na mistni hudebni nastroje stejne jak se uci jejich deti v mistni skole. Moc me to neslo. Kazdy clovek ve vesnici umi hrat minimalne na jeden hudebni nastroj.
V kulturnim dome vesnice jsme ochutnali mistnisladkosti.
Chapal jsem to tak, ze tech par stovek co stala ta nase eco-tour jsou pro tu vesnici vyborne penize, ktere jim pomuzou zase neco vylepsit pro zivot vsech mistnich. A tak to ma byt.

Mistni trh.

Nebudu to nijak zastirat, ale s tim jak starnu tak ocenuji ten luxus co Aman nabizi a zaroven tu moznost mit pristup do kultury a mistniho zivota. Amany nejsou levne. Nas pokoj stal $1,800 na noc a to je normalni cena. Amany moc slevy nedavaji. Maji ekluzivni image, ktery je znasoben tim, ze hotely maji udajni obsazenost jen 30%. Me to nadchlo hodne. Tesim se na dalsi Amany ktere poznam. Kazdy je jinaci. A kdyz nebudu liny a vam se ten report bude libit, tak jich napisu vice z pristich nastev Amanu. Chystam se ted na velkou cestu po Asii, kdejich poznam vice.