Kdo podnika vi jak unavne je resit kazdodenni nekoncici problemy. Nejhorsi je apatie, kdy treba u zacinajici firmy bojujete doslova o preziti a kolem sebe vidite apatii a nezajem. Samozrejme to nikoho nezajima, ze bojujete o ten zivot firmy. Urednikum, kteri vam hazou klacky pod nohy je uplne jedno jestli vase firma zkrachuje. To stejne bankam. Nebo i zamestnancum. Tohle nemyslim zle, ale je to naprosto normalni, ze kazdy sleduje jen ten svuj okamzity zajem. A kdyz je potreba maknout na 100% kvuli nejake krizi, tak nejvetsi nervy ma majitel a ne zamestnanec, ktery vi, ze kdyz prijde o praci tak si ji relativne jednoduse najde nekde jinde.
Kdyz firma prejde to nejvice nebezpecne obdobi na svem zacatku, tak vse zacne byt mnohem jednodussi. Majitel si muze odpocinout. A to je obdobi, kdy mu pak ostatni zavidi a rikaji si, ze on vlastne nic nedela, chodi si na golf, jezdi si po dovolenych a muze si delat co chce. A rikaji si jak by taky chteli byt takovi majitele. Ale samozrejme nevidi, ze ten majitel si musel projit peklem nez se do tohoto stadia dostal.
OK. Asi si rikate, ze to dramatizuji. A je mozne, ze nekdo rozjel firmu a celou dobu vse slo snadno? Ja myslim, ze ne. Protoze v kazde firme jsem mel krizove obdobi. Kdy se proste nedalo v noci spat a muselo se najit reseni nebo udelat radikalni kroky na ktere by skoro nikdo nemel odvahu.
Tohle tezke obdobi kdy se doslova pod tim tlakem vytvari diamanty je zaroven i velmi uspokojive. Jsou to ty prelomy, kdy clovek ze sebe dostane maximum. Podiva se na vsechny mozne konvencni reseni problemy. Ani jedno nevyhovuje. A nejakou nahodou treba posle jeden email, zvedne telefon, da si jednu schuzku, nebo se behem par minut zamysli a najde se reseni, ktere by bylo pred peti minutami naprosto nezname, neuveritelne a nerealne. Ale najednou to reseni vypada tak jednoznacne primocare, ze z povzdali a s casovym odstupem to vypada jako naprosta samozrejmost, ze by to muselo prece napadnout kazdeho!
Jenze ono to kazdeho nenapadne. Napadne to jen clovek, ktery je pod tim tlakem a obrovskou motivaci na to reseni prijit.
Bez toho tlaku to nejde a diamant se nevytvori.
Jen me zajima jestli to vidite stejne a souhlasite? Napiste do komentaru.
Hovoríš mi z duše…
Ano.
Ano.
Ty máš k problémům vyzývavý přístup, nebojíš se jich, chceš je překonávat a hledáš způsoby jak toho dosáhnout. Nevzdáš se. Jiná část lidské populace se problémů bojí, utíká před nimi. V Čechách se říkávalo, že chtějí koláče bez práce nebo aby jim pečení holubi létali rovnou do úst. Je to idividuální lidská osobnost, která brání tomu aby všichni byli úspěšní podnikatelé (sportovci, atd…).
Smutné je, že na Západě se dnes z úspěšných, pracovitých lidí jako ty stávají “privilegovaní” zločinci. Místo toho se oslavují líní, ubrečení lůzři. O něčem to vypovídá.
Ještě dodám, že za hodně svého životního úspěchu budeš určitě vděčit svojí ženě, paní Colombové 😉 Čím víc stárnu, tím víc zjišťuju jak je strašně důležité mít po svém boku někoho stejně pozitivně naladěného. Někoho, kdo tě dokáže motivovat i vrátit do pohody, když je třeba. Kdo umí poradit. Kdo tě neodrazuje od plánů, nestraší, nestresuje. To zázemí na práci je strašně důležité.
Jj, za kazdym uspesnym muzem stoji “velka” zena. A ono to máte skutecne neco do sebe.
Kazdopadne je fakt, ze nejlepsi napady u me vzdy prisly pod tlakem. Takove nenapadne drobnosti, ktere vse posunuly o level vyse..
Souhlasim, ale je to vzdy tak nejak slozitejsi…
Ono je to nakonec jako to litani v vyssi tride letadla. Je to produktivni nebo ne? Je produktivni byt s nekym, kdo dela cloveku zazemi, nebo s nekym, kdo mu dela z zivota jeste vetsi peklo?
Ja jsem mel zensky obou typu. Samozrejme ze zivot s nekym, koho clovek muze milovat a kdo mu to oplaci, je fajn. A ze se to da vzit tak, ze kdyz te nekdo pohladi nebo ti vyhuli s dovolenim, tak ses v pohode a zvladas vic stresu.
Ale je pak clovek fakt produktivni?
Neni nahodou jeste vetsi produktivita v tom, byt proste uplne v prdeli? Byt ve stresu nejen z byznysu, ale i doma, kdy pada cloveku na hlavu opravdu vsechno? Kdy zivot nedava smysl atd. Proc? Protoze pak jde skutecne o preziti. Pak jde o to, ze clovek je v permanentnim modu hledani cesty ven z pekla na vsech frontach.
Clovek muze byt produktivni, protoze chce nekomu kolem sebe neco dat. Ale muze byt taky produktivni, protoze stoji na hrane sebevrazdy. Preci jen nakonec kosile blizsi nez kabat…
Jde nakonec jen o to, jak moc tlaku clovek snese. Jak daleko je schopen zajit. Verim tomu, ze evoluce prave testuje tu nasi odolnost pres kravinu zvanou trh. Ten kdo dojde nejdal ke svymu zniceni a prece jen to ustoji, je tim Pyrrhovym vitezem, a dozivotne si bude v pekle povidat s Jardou.
Tak toto je super koment k zamyšlení. Díky
@KarelH 100%
Prosimte hlavne nebrec ty…
“Smutné je, že na Západě se dnes z úspěšných, pracovitých lidí jako ty stávají “privilegovaní” zločinci. Místo toho se oslavují líní, ubrečení lůzři.”
tohle me neskutecne sere! Dneska to tady cpou hlava nehlava a pokud si nahodou nahlas dovolis nesouhlasit, tak te zrusej. Nejvetsi zverstvo jak to cpou nevinnym detem vsude, ve skole, v knihovne, ve volnocasovych aktivitach… Pripomina mi to jak se u nas za komousu muselo oslavovat Rusko, leaderi rezimu, souhlasit s propagandou, kapitalisticky zlo, vazne smutny 🙁
Vytesat do kamene
Za sebe teda musím přiznat, že mě ten počáteční existenční stres dost deptal a vyčerpával, určitě si to víc užívám teď, i mě to víc baví. Mám solidní byznys, téměř pasivní příjem a baví mě plánovat, jak to znásobit, world domination! 🙂
Možná by to bylo jiné, kdybych začínal další byznys teď, když už by na tom nezáviselo mé živobytí. Navíc při prvním byznysu člověk fakt ani netuší, jak a co by mohlo fungovat, bylo to vyloženě hádání a zkoušení, uspokojivé to teda nebylo, až zpětně, protože jsem to utrefil.
Minulost je minulost a ta se nepocita.
Uspokojena umi byt jen kocka na slunicku. Zbytek jsou jen kecy, co si lidi namlouvaji, protoze maji moc velky mozek, takze jednak vedi, ze uspokojeni neexistuje, ze jsme fetaci toho momentu, kdy nic nevime: kdyz nekdo umre, kdyz jsme sjeti, kdyz soulozime, kdyz lezeme jako debilove do mist, kde nemame co delat nebo kdyz se snazime uspet v projektech, kde nikoho ani nenapadlo, ze mohou existovat. Toto je ta podstata sobeckeho genu, ktery fasicticky soutezi a snazi se sam replikovat skrz ztrestene okamziky.
Byznys narozdil od vsech ostatnich vyse uvedenych polozek je podle me nejtezsi, protoze najit v nem nejaky uspokojeni, je strasne tezky. Neni tam moc toho adrenalinu/endorfinu, resp clovek se musi strasne premlouvat aby na jednani s nejakym uradem/debilem vubec vykresal aspon kousek vule pro to zit.
Jak pise John vyse. Tezke je i to, ze musite vyjit se zamestnanci, kteri picuji na svoje veskrze totalne pohodlne zivoty, pro ktere boss s tisicinasobnym+ prijmem paradoxne umeta cestu za cenu vlastnich nervu, zdavi a spanku a odmenou je mu zavist a hate. A presto musite jit dal a pokud mate uspet, tak vzdycky i s nejakou empatii vuci tem kokotum, co pak uplne v klidu treba sednou do vaseho auta, co jste horko tezko v horoucich peklech za covidovy krize sehnali a k byzu ho potrebujete, a ozali vam ho rozjebou a jeste si dal stezuji a stezuji…
Si vzdycky vzpomenu na tu analogii s jelenama, kde ten nejsilnejsi teda vsechny ostatni beta samce porazi, pak si kratce obskoci lanky a v zime zhebne, protoze se tak vysili, ze to neprezije (nevim zda je to true story mezi zviratama, ale mezi lidma ano).
> Tohle tezke obdobi kdy se doslova pod tim tlakem vytvari diamanty je zaroven i velmi uspokojive
Je ponekud neuspokojive vedet, ze prave pouze toto je uspokojive a k tomu je to jeste sakra pomijejici lose-lose hra. Bud clovek uspeje a uspokojeni zmizi jako para nad hrncem. Nebo neuspeje a musi se posbirat a jit dal.
Ten pocit toho uspokojeni, ze clovek na neco prisel, ze neco nejak tak opravdu funguje, ze ty dny, mesice a roky skladani nejakych nudnych okamziku nakonec nevyustily v nic, ale naopak v neco, je neopakovatelny.
Umelec muze popisovat realitu tak jak ji vidi, ale dukaz, ze ma pravdu, nikdy nedostane*. Clovek, co trefi diru na trhu ma proste dukaz v tech penezich, ze v necem mel pravdu a prisel na to on jako prvni. Je to zaslepenost tech malych lidi, co si mysli, ze clovek, co dela skutecnej byznys jde po penezich tak jak je vidi ten chudej. Bohatymu cloveku, co zbohatl z nuly, o ty love ve smyslu tak, jak je berou chudy vubec nejde. Bohatej clovek je bere jen jako dukaz funkcnosti konceptu. Chudej je proste predevsim dusevne chudej a prachy pro nej predstavujou ohromny mnozstvi veci, co si za ne ten bohatej muze koupit (Jarda je pochopitelne nejvetsi zavistivec, co cte tenhle blog a nikdy to nebude vedet a ja bych mu to i pral, kdybych ty kecy nevidel…). Bohatej to u toho chudyho vidi a je to takova smesice znechuceni s tim, ze zase je videt dalsi byznys prilezitost.
*Pokud nejste Hirst a nenalozite jako prvni zraloka do formaldehydu a ten se pak neprodava za miliardy…
Proto je chlast nejpopularnejsi droga. Da se s ni asi najit ta treti cesta a oddalit frustraci z uspechu.
Johne právě jsem doposlouchal poslední podcast Veribi a dávám feedback, že super! Toto insider info z budování byznysu je fakt med pro mé uši 😀 Já bych na to USA neměl nervy..
Dík za to sepsání! Souhlasím jako ostatní 🙂
Nemám žádný miliónový podnik, ale celý den mám plný a toho volného času pro sebe moc není. Nejvíce mě to mrzí kvůli dětem, které mám ještě malé a přicházím o ty hezké okamžiky. Bohužel nedokážu delegovat práci a posunout to, protože spoléhám jen sám na sebe. A nechci si zničit pověst a snížit kvalitu svých služeb.
To jsem si taky rikal cca 15 let 🙂 Ted pracuju s 5 lidma…ono to jinak nejde, kdyz se chces posunout, jak s vydelky tak casem navic. Pokud nejsi ultra specialista co si muze uctovat nevim kolik, je jedina moznost delegovat a zaroven vytvorit system pro garanci kvality, za kterou se muzes postavit. Budou s tim zezacatku problemy, ale casem si to zacne sedat a clovek az “zlenivi”, resp. ted se mi treba nechce delat ty mravenci prace, jako programovani, i kdyz se mi obcas styska..ale zaroven je mi lito ze bych pak nemohl resit ten projekt jako celek, protoze bych se utapel v detailech. Chce to zacit pomalu, samozrejme to neni tak ze clovek neco jen tak nadeleguje a jde si lehnout. Musi se poznat co je kdo zac, co umi, jak je spolehlivy atd. A postupne se buduje duvera, minimalne mesice. Nakonec jsem ale rad, ze jsem to udelal. Krome tech praktickych benefitu to cloveka nakopne na vyssi level a muze udelat vic prace, nebo mnohem ambicioznejsi projekty.
Je jina moznost – mit product-based business, nejlepe online. Pokud nejsem placeny za cas, jde udelat pomerne velky business i v jednom cloveku a navic to da velkou svobodu. Kdyz nechci par mesicu delat, nemusim, prodava se to porad samo.
Mam to tak sam, i kdyz je pravda, ze na ruzne specializovane prace najimam lidi na kontrakt pres Upwork – grafika, UX, lokalizace, marketing. Ale jsou to jednorazovky, nemam zamestnance.
Jsem teda živnostník a kontraktor, a pro mě nejtěžší a nejpřínosnější věc je dělat to, kde je dlouhá doba návratnosti, něco nového se denně učit, i když do toho investuji každý den, a vrátí se to třeba za 3 roky, pokud vůbec, jsou tam rizika.
Myslím, že tam toho stresu nemusí být tolik, když je člověk ochoten si počkat, mě stačí mít důchod 50.000 Kč, a když jsem si to počítal, tak to zas pro mě za nějakých 25 let není taková věda.
Co vidím u lidí jako ten problém je denně se snažit, když z toho není nějaký okamžitý feedback typu tento měsíc hodně pracuji, zítra chci lepší výplatu. Hodně lidí taky zpohodlní, najednou mají byt v novostavbě, nové auto, manželku, dítě a najednou dostanou pocit, že teď už se snažit nemusí. Jako rozhodně se nemusí už třeba snažit tolik jako na začátku, ale věci o které člověk nepečuje mají tendenci degradovat.
Musela jsem se trochu zasmat nad timhle clankem, mozna s necim podobnym mame zkusenosti vetsina z nas tady. Kdyz jsem zacinala svuj prvni biz po prestehovani do USA, nemela jsem pracovni povoleni ani jsem nevedela, jestli ho vubec nekdy ziskam. Ale delala jsem na tom a doufala ze nekdy ten business spustim az to legalne pujde.
V tu dobu jsem cekala prvni dite a pribuzni a znami me bombardovali dotazy: mas vsechno pripraveny? No nemela jsem pripraveny samozrejme nic ani jmeno ditete, chtela jsem rozjet business, protoze kdovi co bude pak! Co je to za budouci matku co se nestara a vymysli si takovy blbosti? 🙂
A dnes po vice nez 10 letech, kdy se to tak nak povedlo, se me ti sami lidi ptaji, kdy si konecne najdu praci. Protoze v jejich ocich jsem jen panicka doma co nic nedela 🙂
Neprestanu delat a zkouset novy veci, ale uz mi vyhovuje, ze si ten “stav na krev” muzu trochu regulovat a neni to ciste boj o preziti. Mozna starnu, mozna i ty deti odcerpaj energii, ktera uz pak nezbyva… Ale asi nelze poprit, ze kdyz jde o vsechno, tak se clovek proste musi vybicovat a dotahnout to do cile, at se deje co se deje. A vznikaj veci, o terych se cloveku ani nesnilo.
Jak tady nekdo vyse poznamenal, kdyz vidim jak rychle jde zapadni svet do prdele, mozna se budem muset vsichni jeste vyhecovat k nadprumernym vykonum…
Jsou lidi, kterym se moc nechce nebo si neveri a potrebuji slyset, ze musi zabrat. Ja mam ve svem okoli spis lidi, kteri si privodili unavovy syndrom, vyhoreni nebo maji nulovy vztah s detmi (na ukor skveleho vztahu se svou firmou). Takovi potrebuji slyset presny opak. Cim je clovek starsi, tim lepe oceni vyznam slova “balance”. Delaly se taky vyzkumy, co rikaji lidi pred smrti, ceho lituji ve svem zivote. A co myslite, rikali, ze skoda, ze lip nenakoupili akcie? No, ani ne.