Guest post od Jirky, ktery me pozadal o moznost zverejnit jak se taky da cestovat a zaroven pomahat! Mam presne takove aktivity take rad, takze jsem s radosti souhlasil se zverejnenim at z toho muze vzniknout dalsi inspirace. John
Cestování lze spojit s celou řadou různorodých aktivit. Záleží jen a jen na vás. Můžete prostě jen tak povalovat na pláži a relaxovat. Nebo se věnovat svému oblíbenému sportu, objíždět památky, zdokonalovat se v cizích jazycích… případně zkoušet pomáhat jiným lidem.
Při své zatím poslední výpravě do Amazonie (má srdeční záležitost) jsem se rozhodl pro poslední zmíněnou variantu. 27. března jsem se tak společně se svým kamarádem Pablem z plzeňské charity vydal do peruánského Iquitos – největšího města světa, do něhož nevedou žádné silnice. Právě zde, na břehu královny všech řek Amazonky, probíhá za české spoluúčasti několik zajímavých projektů zaměřených na podporu dětí z nejchudších rodin. A protože se v nich již nějakou dobu tak trochu angažuji, možnosti podívat se přímo na místo jsem zkrátka nemohl odolat.
Po krátkém rozhodování jsme nakonec zvolili trasu přes Amsterdam, tzn. Praha – Amsterdam – Lima Iquitos. Letěli jsme s KLM v Economy Class, ale připláceli asi 14 tisíc za včasnou rezervaci sedadel, abychom měli ta co možná nejpohodlnější. Co se týče ubytování, místo zajišťování nějakého hotelu jsme si pronajali krásně zařízený dům na ulici Morona, kousek od hlavního náměstí Plaza de Armas. Já osobně tohle řešení preferuji, protože máte větší soukromí, víc místa atd. Náš hostitel Andres byl navíc vynikající: poslal pro nás na letiště spolehlivého taxikáře, jakmile nastal problém s Internetem (který je v Iquitos opravdu hodně pomalý), tak nám hned donesl lepší router a vůbec se o nás skvěle staral.
Našim hlavním úkolem bylo navštěvovat děti zařazené do programu adopce na dálku a jejich rodiny. V praxi to vypadá tak, že na většinu míst se bez problémů dopravíte mototaxíky (často jsem měl pocit, že v Iquitos snad ani nejezdí nic jiného), ale na ta zbývající musíte lodí. Třeba na vratké indiánské kánoi – přesně jednu takovou cestu jsem absolvoval hned první den a vzhledem ke svým nevalným plaveckým schopnostem na ni vážně jen tak nezapomenu. 🙂 Kromě toho jsme postupně zavítali také do místního dětského domova či třeba domu pro oběti domácího násilí. Ale jedno po druhém.
Iquitos je plné fascinujících protikladů. Naleznete zde úchvatná náměstí či promenády, přičemž jen o kousek dál už začínají chudinské čtvrti – například nechvalně známý Belen, kde zrovna v době našeho pobytu došlo k brutální vraždě jistého kněze a když jsme tam šli, zrcadlovku jsem raději nechal doma (nutno podotknout, že to bylo poprvé a naposledy). Je to zkrátka ten typ města, které má vlastní duši a buď si ho zamilujete a budete se do něj chtít vracet, nebo ho naopak začnete nesnášet. V mém případě to byla láska téměř na první pohled. 🙂
Pokud jde o děti z výše zmíněného programu adopce na dálku, tak většina z nich žije v podmínkách, které by většinu středoevropanů notně vyděsily. Leckdy je to v domech na pilířích v zaplavených oblastech, kde můžete zapomenout na věci typu čistá voda, elektřina či kanalizace. Z peněz od jejich „adoptivních rodičů“, resp. „kmotrů“ (v Jižní Americe se v dané souvislosti hovoří o „padrinazgo sin fronteras“, čili „kmotrovství bez hranic“), jsou hrazeny především věci do školy, léky a oblečení – na lepší jídlo nebo dokonce bydlení to pochopitelně nestačí.
Jelikož jsem měl zrovna začátkem dubna narozeniny, děti a jejich rodiče pro mě u misionářek Identes – které mají v Iquitos celý program na starost – uspořádali úžasnou oslavu, během níž mě „oficiálně“ přivítali. Některé momenty byly vážně dojemné a pro Pabla to navíc byla vynikající příležitost k pořízení potřebných snímků. Takže se jedlo, pilo, zpívalo a fotilo. 🙂
My jsme se zase rozhodli udělat dětem radost tím, že jsme je o cca týden a půl později vzali do Quistacochy, což je něco jako ZOO kombinovaná s botanickou zahradou a koupalištěm. Její návštěva pro ně představuje vzácnou událost, protože v rozpočtech jejich rodin na podobné věci zkrátka nezbývají peníze.
Když už jsme u těch peněz, pronájem autobusu i s řidičem na půl dne mě nakonec stál 150 soles. To je něco málo přes tisíc korun! Jídlo připravily misionářky a vezli jsme si ho společně s pitím s sebou. A přímo v areálu pak Pablo vyjednal velkou slevu na vstupném (platili jsme nějakých 30 soles za všechny). Takže by mohlo jít o učebnicovou ukázku toho, jak za úplně směšnou částku realizovat perfektní akci pro cca 20 dětí. Chce to jen chtít.
V domově pro oběti domácího násilí, do něhož nás pozvala charita Caritas Iquitos jsme se mj. setkali s rodinou, kterou vidíte na jednom ze dvou snímků níže. Tu ženu opakovaně znásilňoval její vlastní otec a obě děti má s ním. Jedno z nich trpí rozštěpem, přičemž maminka pochopitelně nedisponuje dostatkem financí na operaci. Podle aktuálních informací to ale vypadá, že zákrok provedou odborníci z Lékařů bez hranic.
Ten samý den jsme šli i do jedné vesničky, která vznikla na pozemku patřícímu té charitě. To je v Iquitos i jinde v Peru úplně normální. Pokud máte nějaký neohrazený pozemek, musíte počítat s tím, že na něj prostě někdo může vtrhnout a začít tam stavět. A pak už je v podstatě nemožné ty lidi odtamtud dostat. V tomto případě charita dospěla k tomu, že jim ten pozemek přenechá. Jenže to není až tak jednoduché, protože by měli uhradit nějaké poplatky, na které nemají (a jelikož ve výsledném součtu je to docela slušná suma, nedá se předpokládat, že by to někdo chtěl zaplatit za ně). Mj. jsme tam viděli studny, které jim přijeli vyvrtat v rámci jakéhosi lokálního programu. Jenže to udělali špatně, takže se z nich stejně nedá brát voda.
Hodně inspirativní byla také návštěva dětského domova Aldea Infantil Santa Monica. Ten funguje tak, že děti bydlí po čtyřech v domcích – na jedné straně dvě dívky a na druhé dva chlapci. Uprostřed má pak prostory „máma“, která se o ně stará. U nás by se řeklo spíš „vychovatelka“, ale tam se to bere jinak. Myslím si, že tenhle systém je docela dobrý, protože v dětech může alespoň trochu vyvolávat dojem, že žijí v rodině.
Háček ovšem spočívá v tom, že v tom domově v podstatě nic nemají. V některých domcích jim chybí i nábytek (vůbec nemluvě třeba o televizích). Tady v ČR se o dětské domovy zajímají různí sponzoři, lidi často napadne zanést tam hračky, které už omrzely jejich potomky atd. V Iquitos jsem nic takového nezaznamenal. Takže jsem následně zajel nakoupit alespoň nějaké stolní hry, míče a plastelínu a pak jsme jim to přivezli. Což hodně překvapilo nejen děti, ale i zaměstnance. Prostě je vůbec nenapadlo, že nějací cizinci by se chtěli takhle angažovat. Slíbil jsem, že až se do Iquitos vrátím, zase se tam ukážu. Po této zkušenosti mi to snad věří. 🙂
A teď ještě něco málo z trochu z jiného soudku – peruánská kuchyně. Je vážně zajímavá. V rámci Jižní Ameriky ji mnozí považují za vůbec nejlepší. Ani tentokrát jsem neodolal pokušení ochutnat i nějaké speciality. Musím uznat, že třeba medailonky z kajmana byly mnohem lepší než kari z kaloně, které jsem svého času jedl jinde v tropech. 🙂
Dva dny před odletem jsme měli takovou rozlučkovou večeři s misionářkami a misionáři. Konala se u jedné kamarádky Pabla, jejíž dcera se provdala do ČR a teď žije v Plzni. Bylo mi řečeno, že jako hlavní chod se bude podávat „tortuga“, čili želva. 🙂 Z opatrnosti jsem si dal jen pár kousků, ale vůbec to nebylo špatné. Pokud však někoho podobné experimentování neláká, může se v Peru živit třeba kuřaty (na X způsobů) nebo uspořádat klasickou grilovačku. Jako základní příloha se podává yuca (maniok), která mi opravdu chutná. Je to něco jako kombinace banánu a brambory. Druhou hlavní přílohou je pak rýže. Na stolech samozřejmě nesmí chybět ani tropické ovoce, různé saláty (třeba z palmových výhonků) atd.
Co napsat závěrem? Pokud jednou z nějakého důvodu chcete pomáhat někomu z nějaké vzdálené země, pak se vám nabízejí různé možnosti. Můžete tam řekněme „jenom“ posílat peníze. Jenže kdyby mi někdo po přečtení tohoto trip reportu napsal, že by chtěl posílat peníze tomu dětskému domovu, tak bych byl první, kdo by mu to rozmlouval (zejména kvůli úrovni korupce v peruánských státních zařízeních).
Je jasné, že prostě se sebrat a jet tam si taky nemůže dovolit každý. Ale je to po všech stránkách mnohem lepší. Máte možnost setkat se s těmi lidmi, které hodláte podporovat (případně už podporujete). Vidíte, že nejde o žádný podvod. Vidíte, jak žijí a můžete s nimi mluvit o jejich problémech. Můžete pro ně udělat další zcela konkrétní věci a to za často mnohem lepších finančních podmínek než by to šlo na dálku.
Já se do Iquitos hodlám předběžně vrátit nejpozději za 1,5 roku a začít tam pracovat na projektu pro mladé maminky v nouzi (v Peru není vůbec nic neobvyklého, když dívka poprvé otěhotní ještě před dosažením 15 let věku). Kdyby snad někdo měl zájem vyrazit se mnou, stačí se ozvat. 🙂
Jirka
John, zo všetkou úctou, tieto guest clanky ma odradzaju od navstevy tvojho blogu. Dlhé roky som tvojim čitatelom, vždy sa teším na TVOJE postrehy, skúsenosti, zážitky. Nie na názory/články 2hých.
A neni lepsi guest clanek? Kdyz uz tolik nepisu jak drive?
Ak by som chcel citat clanky od roznych osob tak by som navstivil napriklad stranku Forbes, avsak ja osobne navstevujem tvoj blog kvoli TEBE aj napriek tomu ze nepridavas clanky casto. O to viac si vychutnávam citanie.
PS: nemám proti autorom guest clankom nic.
Souhlasim s TOmem, radsi jednou za mesic clanek od Johna nez jednou tydne clanek od nekoho jineho.
cau TOm
v kategorizacii clanku mas napisane Guest Post, podla toho hned poznas ci to napisal John alebo ide o prispevok niekoho ineho.
potom uz staci iba jednoducha logika. post Johna = citam ; guest post = odchadzam
ja osobne napr tie medializuj.sk clanky som precital, ale dalsie uz citat nebudem, lebo jednoducho nie su pre mna. ale tento prispevok bol velmi fajn
Jirka: skvely pristup k zivotu, mas moj obdiv. zil som nieco vyse 5r v cesku, rok na morave a zvysok v prahe a musim povedat, ze vacsina ludi by sa mala od teba co ucit. tolko fnukania, stazovania a nariekania kolko som zazil v CR – jednej z najvyspelejsich a najuzasnejsich krajin sveta, som nezazil nikde /a to teraz zijem v 6. krajine a zaostalejsej ako CR/
drzim ti palce a verim, ze svoje pribehy a skusenosti budes dalej sirit, aby si nam vsetkym pripominal ako sa vlastne mame skvele 🙂
Díky za reakci a podporu. Pravda je, že jsem se psaní o tady těch tématech hodně dlouhou dobu až úzkostlivě vyhýbal a to z řady důvodů. Prostě jsem vůbec nestál o to tyhle aktivity jakkoliv “ventilovat”. Jenže jak se začaly rozšiřovat (= začalo přibývat lidí, kteří potřebují nějakou pomoc), tak mě to přimělo trochu vystoupit z přítmí.
Jinak si myslím, že Češi si možná stěžují hodně, ale byli vždy ochotní pomáhat. Jestli v něčem vidím problém, tak v tom, že v poslední době společnost hodně ovlivňují extremistické názory určitých lidi, kteří vehementně řeší problematiku, o níž v podstatě nic nevědí, a vytvářejí umělé problémy. A najednou se na Internetu nadšeně aplauduje tomu, že někdo někde ve světě postřílel ženy a děti a musí se tím zabývat policie. Tohle mi asi vadí mnohem víc – myslím jak snadno se v určitých ohledech necháme “opít rohlíkem” – než nějaké fňukání.
Pane Jirko proc vy vsichni humanisti a pravdolaskari porad jezdite pomahat chudym lidem do Afriky nebo jizni Ameriky.Proc nepomahate chudym a opustenym lidem v Cechach nebo na Slovensku????Proc nevezmete deti z ceskych detskych domovu do ZOO,proc nepomahate ceskym maminkam s detmi ktere utekli od manzela nasilnika do azyloveho domova,proc nepomahate opustenym starym lidem kteri dozivaji v katastrofickych podminkach v lecebnach dlouhodobe nemocnych ptam se PROC!!!Lepsi je pro vas koupit si letenku a jet pomahat nekam do Amazonie a potom ze sebe delat velkeho borce a ukazovat vsem jak pomahate lidem na druhe strane sveta a chudi, opusteni a tyrani lide v Cechach jsou vam s prominutim u prdele.Divim se,ze John neco takoveho na svem blogu zverejnil.
Martine, ale ja pomham uplne stejne. Treba v te rozvojove zemi staci strasne maly obnos a udela to hrozne velky rozdil! V USA stoji treba operace sedeho zakalu kolem $3,000. V rozvojove zemi $25. Pro nekoho chudeho kdo tam zije to jsou obrovske penize. Pro me to je uplne miniaturni castka a za tu ten clovek znovu bude videt! To je prece nadherny dar takto nekomu pomoci.
Funguje na tomto systéme aj nejaký business, že nejaký CEO ma svoju ordináciu/kliniku v 3 krajine kam chodia Americané na ˇlacne ˇlekárske zákroky? resp. co si myslis o tomto businesse?
Johne, ono je to lidsky samozrejme super kdyz za $2500 pomuzes 100 lidem zatimco v US nepomuzes nikomu kdyz operace stoji $3k, na druhou stranu vsechny prachy ktere cpes do jine ekonomiky delaji tu jinou ekonomiku konkureceschopnou (nebo ji zvyhodnuji), tudiz pak nastava situace kdy se presouva vyroba nebo vyvoj neceho nekam mimo US a ma to dopad na ekonomiku US. Podle me nasi predkove rikali “blizsi kosile nez kabat” ze zkusenosti.
@Pet Ono to neni tak, ze by v USA nekdo byl slepy, protoze si nemuze dovolit operaci sedeho zakalu. Ale v tech rozvojovych zemi je tech lidi co jsou temer nebo uplne slepi strasne moc. A nikdo jim na tu operaci neda. A ta hlavni revoluce je v tom, ze ti lidi prisli na to jak tu operaci delat strasne levne (zadny pobyt v nemocnici, na pockani). Ten svet se hodne zmensuje a jako lidi jsme cim dal vice propojeni. A doopravdy nekomu doprat at znovu vidi za $25 je prece perfektni deal! I kdyz je na druhem konci sveta. Pro ty co je to zajima viz: https://www.cureblindness.org/
Ja uprimne myslim, ze jestli je to deal, tak jen s tebou samym, ze se proste cejtis lip z nejakyho perverzniho duvodu.
Ja taky pomaham lidem, ale vubec nechapu proc bych to mel delat nekde na druhym strane sveta. Pokud pomaham, tak za 1. tam kde jsem; za druhy zadarmo ani kure nehrabe, takze vzdycky musi bejt aspon miniaturni sance, ze ten clovek, co byl doted neschopnej si pomoct sam, se nejak postavi na nohy a samozrejme reciprocne pomuze me. Je jedno, ze to tak nikdy zatim nedopadlo asi.
Vrtat se nekomu do zivota a prinaset mu dobro, kdyz ten clovek mel celej zivot na to delat nejaky rozhodnuti a jeho zivot je vysledkem jeho rozhodnuti treba setrvat v neschopny kulture nebo v urcity chvili na sebe nevzit urcitej risk, zavani pruserem.
Jo lidi jsou slepy a ubohy po celym svete, je urcite dobre to vnimat. Nejvic ubohy jsou prezrany liny lidi prvniho sveta, ktery plodi jeste neschopnejsi deti. Tech je mi jaksi lito vic nez slepyho inda, ale pomoct jim taky nemuzu.
Podle mého názoru je tady tohle v zásadě hrozně jednoduché. Vidím to tak, že pokud někdo chce jednou někomu/něčemu nějak pomáhat, tak si vcelku pochopitelně vybere takovou oblast, která je blízká jeho srdci. Takže někdo bude jezdit do Afriky pomáhat obětem hladomoru, jiný člověk bude bojovat za práva zvířat a ještě další se bude věnovat dětem z českých dětských domovů. Atd.
Kdyby to mělo být jinak – třeba kdyby měl někdo nějak určovat, kde člověk pomáhat může (protože to “je důležité”) a kde pomáhat nemůže (protože to už “není důležité”) – tak by to myslím moc nefungovalo…
Já bych do Amazonie létal tak jako tak, protože jsem se do ní prostě zamiloval. “Propadl” jsem tamější přírodě i lidem, takže pro mě je to jasná volba. Jinak řečeno, za ty letenky bych utrácel i kdybych nepomáhal vůbec nikomu.
Nic proti tomu, ale pak vubec nedava smysl proc tam nebydlis. Do ty doby je to jen eskapismus. Az tam budes bydlet, tak ty veci budou nahle vypadat mene zarive (a o to samozrejme jde).
Upřímně řečeno moc nerozumím tomu, jaké přesně věci myslíš – tedy co konkrétně si podle tebe představuji tak “zářivě”, přičemž realita je (tedy podle tvého názoru) jiná. Když píšeš takhle obecně, tak je obtížné na to reagovat.
Čistě k tomu bydlení – ano, to je asi pravda a nemůžu říct, že bych o tom už dlouho nepřemýšlel.
Každopádně mi stejně dělá trochu problém pochopit, na čem přesně zakládáš svou domněnku, že pak by ty konkrétní věci, které mě tam tak táhnou (například tropické lesy), nějak “pozbyly lesku”. Resp. chápal bych to asi víc v případě, že bys to psal někomu, kdo ty nádherné tropické lesy viděl maximálně v televizi, ale sám pokousaný od moskytů, od hlavy až k patě mokrý, zašpiněný od bláta apod. nikdy nebyl. 🙂
No protoze to prave nechapes, ze ty samy lesy a ty samy moskyti, pusobi uplne jinak, kdyz tam zijes a resis problemy se svoji kuzi na full; nez kdyz jezdis na vylety.
Prave proto bys tam mel jet a spalit mosty. Kvuli tomuhle. Chapu, ze tomu verit nebudes. Ale pokud uz mas tu myslenku v hlave tak je mozny, ze se casem fruktifikuje.
Abych pravdu řekl, tak teď trošku přemýšlím o tom, jestli to s tím eskapismem nebyla do určité míry projekce. 🙂 Protože mi připadá, že to celé zbytečně moc dramatizuješ.
Tím myslím např. ten výrok o “pálení mostů”. Myslím, že i když se člověk definitivně rozhodne přestěhovat do jiné země a žít tam, tak to jde udělat tak nějak normálně… ne hned “pálit mosty”.
Jestli ty osobně potřebuješ nějaký radikální přístup – myslím k tomu, aby to pro tebe přestal být eskapismus – pak se vysloveně nabízí otázka, zda ty sám jsi to stejně tak radikálně udělal a píšeš tedy už na základě vlastních zkušeností. V takovém případě bych se na to hned díval trochu jinak (ale stejně bych podotknul, že každý jsme jiný a možná bys tedy ono “působí úplně jinak” neměl automaticky vztahovat na všechny ostatní).
Klidně se o tom můžeme pobavit znovu, až už tam nějakou dobu žít budu (předběžně v roce 2021) – ale pokud by mělo platit to, co jsem napsal výše o radikálním přístupu, tak by to asi nemělo moc smysl.
Takovej slunickovej teoretik jako ty tady rozhodne neprezije. Videl jsem jich uz fakt dost. Neni o cem se bavit. Jsi sam.
Tady? Ty zijes KDE?
Jirka si chce udelat vejlet a mit pocit uzitecnosti… Tak mu to Chapu ty lidi. No treba mu dojde, ze ty lemry musi nevo naucit a ne jen si hrat na mecenase.
Jinak na Jutube kanal Vitkuv Cestopiss, tam byla v lese na ceste rozkladajci se mrtvola a vidis to nazivo, tu Jizni Ameriku treba…
Ja tu nechci zacinat zadny flame, ale Jirku znam a napr. o jeho schopnosti prezit v pralesich ani v nejmensim nepochybuji. Naopak bych si vsadil mnohem spis na nej, nez na spoustu lidi, kteri v Peru ziji od narozeni. A to proste proto, ze to jsou chudi lidi z mesta, kteri prales ani poradne nemuseli videt (natoz aby nekdy studovali biologii nebo absolvovali kurzy preziti v extremnich podminkach apod.).
Neco uplne jineho je pak samozrejme zase “indian”, ktery v pralese travi cely svuj zivot a nic jineho poradne nezna.
Jenze to je presne to, co vlaste napsal uz Jirka. Ty strasne zevseobecnujes a neco mi rika, ze to delas zamerne, aby se na tvoje prispevky nedalo poradne reagovat. Zacnes psat neco jako “tady neprezijes”, ale naprosto nespecifikujes co tim vlastne myslis (kde TADY). Takze i ted se z toho samozrejme muzes pohodlne vykroutit s tim, ze zrovna ty pralesy jsi vazne na mysli nemel – OK, ale pak je tedy otazka CO jsi na ni mel a PROC vlastne.
Jinak jen pro info, ja uz se na uzemi CR temer nezdrzuji. A musim rict, ze treba to, co jsi napsal o lesich moskytech, je vazne usmevne. Jsem si jisty, ze presne podobne reakce jsou jednim z hlavnich duvodu, proc Jirka tady o tech vecech v podstate nepise a ani nemluvi. Ja bych pak taky nechtel cist nejake vykriky o slunickarich (ktere te mimochodem tak nejak zarazuji do okruhu lidi obklopujicich jednoho z nasich byvalych VS profesoru, ktereho radeji ani nebudu jmenovat).
To je na každém zvlášť.
Někdo lokálně pomáhá trpícím spoluobčanům v docela drahé a pekelně byrokraty ožebračované části EU. Jiní raději globálně pomáhají v rozvojových rovníkových rájích, kde je běžný sex od 12 let.
Pěkný článek, díky za něj 😉