Jsem takovy liny sef. Kdyz mame nejake jednani tak za kazdou cenu nemusim mluvit a strhavat pozornost na sebe. Nemam takovy ten syndrom co vidim u spousty lidi v businessu, ze se radi poslouchaji a jsou stredem pozornosti.

Casto jsem na nejake jednani donucen jit, abych tu druhou stranu neurazil. Bohuzel Shipito je fakt velka firma a urcite veci se vyzaduji. Kdyz jste treba pro nejakeho dodavatele jednim z nejvetsi zakazniku tak na vas davaji prehnane hodne pozornosti. Ono na vse se hraje a treba pocit, ze CEO se odmita setkat uz ma nejake dusledky (treba maji pak strach, ze neco neni v poradku a chceme je vymenit). Kazdy chce jednat rovnou s hlavou firmy. Coz me docela otravuje vzhledem k tomu, ze vetsina jednani nejsou moc casove efektivni.

Co me naopak na techto jednani bavi, je zadat nekomu z me firmy at se zucastni a cele v podstate vede. Treba nekomu kdo to nikdy nedelal a ma zajem trosku se neco naucit. Snazim se pak uplne ustoupit do pozadi a nemluvit dokud to neni urgentne nutne nebo neritime do nejakeho problemu ve vyjednani. Applikuji to stejne na ruzne konferencni hovory. Tento zpusob ma fantasticke dusledky. Za prve se clovek co nikdy nemel poradne zkusenosti v businessu nadherne otrka. Nauci se jak jednani probihaji. Ziska sebevedomi. A kdyz je priste ve stejne situaci tak presne vi jak na to. Druhy dusledek je, ze kdyz druha strana vidi, ze nekdo krome me dokaze nasi firmu dobre zastupovat tak me prestanou otravovat at se s nimi porad schazim. A krasne takto nadeleguji svoji praci. Samozrejme dam plnou podporu tomu nasemu cloveku, ze mu verim. Pocitam, ze se me sem tam zepta, kdyz nebude vedet. Do urcite miry pocitam s tim, ze udela nejake chyby nebo pruser. To mi zas tak nevadi. Ale timto skutecne karierove vyroste a dostane se na pozici, kam by se jinak tezko dostaval.

V posledni dobe vyjednavam s korporatnimi lidmi a uplne me to deprimuje. Doopravdy vidim, ze ja jsem clovek co buduje firmy z nuly, ale ten korporatni svet me nesedi.

Rychlost rozhodovani. Kdyz vyjednavam tak presne vim co chci. Kdyz to vyjednam, tak to schvalim a je rozhodnuto. Korporatni tipci nevi co chteji. Radi vyjednavaji, ale to vyjednavani nema jasny cil. I na primou otazku k nejake tematice nedokazi dat primou odpoved. Nekteri pouzivaji strategii dlouhych odpovedi, kdy me doslova utlucou strasne dlouhymi a nic nerikajicimi vetami.

Pravomoci vyjednavani. Nikdo nemuze nic rozhodnout, ale zaroven to nechce priznat a tvari se, jako ze muze rozhodnout vsechno. To asi kuvli egu. Ale ve skutecnosti nemuze rozhodnout nic. Takze i kdyz se na ferovku domluvite tak to stejne nemusi platit, protoze jednate s nekym kdo vlastne ani nemusi mit rozhodovaci pravo. A to rozhodovaci pravo v podstate nema zadny jednotlivec at uz ma u jmena jakykoliv titul.

Komunikace. Drzi se velmi optimisticky pristup ke vsemu. To aby se nikdo nikoho nedotkl. Tohle se ukrutne snazim i kdyz mam pocit, ze nejake otazky nebo komentare jsou jak u debilu.

Samozrejme nikdo nesmi rict co si poradne mysli, protoze to by byl pruser. Musi se poradne politikarit. Vedet presne kdy prijit s jakym nazorem. Byt opatrny na co rict ano nebo co napsat do emailu. Nebo nekolikaclenna protistrana radeji ani nekomunikuje poradne mezi sebou, takze chodi s protichudnymi pozadavky. Trham si vlasy.

Hodne tezka vec je si skutecne uvedomit co vlastne clovek chce. Jsme hrozne ovlivneni vsemoznymi vlivy sveho okoli a spolecnosti. Hodne veci nedelame vubec pro sebe, ale kvuli tomu, ze si myslime, ze je od nas okoli ocekava nebo, ze budeme vypadat divne, kdyz to neudelame.

Kdyz se clovek zamysli nad tim co je skutecne dulezite a jak chce zit, tak podle toho ma delat kazdodenni rozhodnuti.

Da se to aplikovat na vsechno mozne. V podnikani jde trebazacit otazkou co je pro vas definice uspechu. Jak ma vypadat firma. Bude pro vas uspech, kdyz jednou udelate poradny exit? Nebo kdyz bude dobre fungovat mnoho leta vydelavat penize. A pak muzete jit do detailu. Jak moc penez chcete vydelat. Co je doopravdy dulezite? A co pro to bude potreba udelat? Az si uvedomite co presne bude potreba udelat tak premyslejte co jste ochotni udelat vy osobne? Kam az jit? A udela vas ten proces stastnymi? Jak bude vypadat vas pracovni den? Co budete muset obetovat? Co dosazeni toho vaseho cile bude obnaset? Ono to jsou docela dost slozite otazky. Ale podle me potreba to mit predem rozmyslene.

Je to mnohem tezsi nez to vypada, ale je to zpusob jak zit velmi stastny zivot, protoze budete mit cely proces mnohem vice pod kontrolou nez kdyz budete jen reagovat.

Byl jsem v poslednim rocniku gymnazia Lerchova v Brne. Jeste nez nez zacali demonstrace tak jsem mel pocit, ze se neco ve spolecnosti musi stat nebo ze tady nevydrzim.

V tretim rocniku jsem na chmelove brigade zacal intenzivne planovat emigraci s kamaradem Radkem. Premysleli jsme o Americe, ale rikali jsme si, ze americani se vzdy do vseho politicky serou, ze to asi neni nejlepsi zeme kde zit. Tak jsme myslenky presunuli na Australii. Detailne jsme delali plany. Bavilo nas to. Premysleli jsme kde vezmeme penize na cestu. Radek mel obrovskou sbirku auticek Matchbox. A rekl, ze ji klidne proda a nasi cestu takto zafinancuje. To jsem tehdy fakt ocenoval. Zive si pamatuji jak delame plany v ubytovne na te brigade. Pritom se divame z okna, kde policajti zastavili nejakeho cizince (myslim, ze rakusaka) v aute. A pak mu dukladne probirali cele auto. Tohle bylo docela normalni scena. Komunisti byli podezrivavi a chteli vedet jestli nahodou cizinec nejede rozvracet nas komunisticky rezim (treba nejakymi letaky, apod). Po brigade z intenzivniho planovani emigrace seslo. Jen tak mimochodem z Radka se stal soudce a hned po revoluci se zamiloval do investovani do nemovitosti. V tomto byl hodne predemnou, protoze ja jsem tu jeho fascinaci investovani do nemovitosti tehdy vubec nesdilel.

Na podzim jeste pred listopadem jsem se spoluzakem Ivanem chodili po centru Brna a lepili tajne na vylohy nalepky “Pustte Cibulku”. Ja jsem poradne nevedel kdo Cibulka je. Vedel jsem, ze je to nejaky disident. Ivan byl v tomto vzdy o dost dal. Vedel kdo je kdo a co delat. Mel i vymyslene techniky jak ty nalepky lepit. Treba se tak lezerne zadami oprete o vylohu, jakoze na nekoho cekate. A pritom to rukou nalepite. Pak odejdete pryc. Tohle bylo presne neco od ceho nas rodice strasne zrazovali. Neudelej nejakou kravinu. Nerekni neco proti rezimu. Zkazis si zivot. Nebudes moct studovat. Nedostanes se na vysokou. Nebudes moc delat praci co budes chtit delat.

Moji rodice meli velky strach. Kdyz zacali na namesti Svobody demonstrace tak jsem kazdy den chodil. Nevim presne kolikrat to bylo, ale mam pocit, ze to trvalo min. tyden. Ze zacatku jen par desitek lidi. Pak par stovek. Kazdy den se cetlo kdo se pripojil. Zacalo to studenty. Pak se pripojili treba zamestnanci nejake fabriky. Nebo nejakeho oboru. Takze jsme vzdy tleskali a jasali, ze nas je vice. Moji rodice byli na nervy, ze si zkazime zivot. Ze nam policajti daji po hube. Ze nas zavrou. Jednou jsem po demonstraci prisel domu a muj otec, ktery me par hodin predem nadaval at nikam nechodim, rekl, ze tam byl taky. Mel jsem radost, ze nas je cim dal vice.

Tohle ale bylo obdobi, kdy jeste nebylo jasno, ze vyhrajeme. Porad jsem citil, ze to je tak pul na pul. Zacinalo se hodne diskutovat. Treba jsem sel po ulici a uplne cizi lide se chteli bavit o tom co se deje. Nekteri moji kamaradi meli pocit, ze se stejne nic nezmeni. Ze komunisti u moci zustanou. Ze nema cenu demonstrovat, protoze si tak maximalne koledujeme o nejaky pruser.

Ke zlomu doslo kdyz zacali kolovat famy, ze v Praze zabili nejakeho studenta. Nikdo nevedel poradne co. Oficialni media vse popirali. Ale tohle byl katalyzator, ktery presvedcil i lidi co byli na vazkach.

V Divadle na Provazku a v ruznych klubech byly schuze v malem komornim prostredi s ruznymi lidmi, kteri se pozdeji dostali do cela novepolitiky a vlady. Uprimne jsem nikoho neznal. Treba Milose Zemana, ktery mluvil z pozice cloveka z prognostickeho uradu a rikal, ze se proste ten rezim musi zmenit, se to takto nemuze v zadnem pripade fungovat dal. Ponechme jakekoliv jine nazory nebo co se z koho vyklubalo, nebo jakou kdo mel motivaci. Ale v te dobe jsme nejak tak hltali kazdy nazor. Na jedne schuzi byl Vaclav Klaus a dalsi lide, ktere jsem tehdy poprve verejne slysel. Chteli jsme vedet co se deje. Chteli jsme nejake informace ktere nejsou totalne filtrovane cenzurou.

Jeste takova perlicka se spoluzakem Ivanem. Behem demonstraci jsme nedokazali jen tak sedet ve skole a ucite se treba matematiku nebo cestinu, jako ze se nic nedeje. Chteli jsme to diskutovat s ucitely. Proste jsme nedokazali jen tak sedet a ucit se. Vetsinou se s nami ucitele chvilku bavili a pak se snazili nas dale ucit co se mame ucit. Problem nastal v predmetu Obcanska Nauka. Tam jsme totiz meli ucitelku co nam doopravdy rikala strasne blaboly a ono se to nedalo vydrzet. Treba nam vysvetlovala proc je kapitalismus spatny. Mam pocit, ze to rikala jako nejakou osobni zkusenost. Kdyz pry vejdete do obchodu (supermarketu) tak tam je tolik zbozi na regalech. A vsechny ty znacky se snazi, abyste si koupili tu jejich. Takze delaji ty obaly tak strasne barevne, ze vas za chvili uplne zacnou bolet oci. A mam pocit, ze ta ucitelka z toho dostala i zanet spojivek. Jen pro vysvetleni v komunistickych obchodech toho fakt na vyber moc nebylo. Mozna dva druhy cokolady (sojova pochoutka Nektar a Studenstska pecet a ta jenom nekdy). Bezne se neco shanelo. Proste regaly v obchodech takove poloprazdne. Nevim jestli tohle presne bylo ono, ale Ivan to u jedne takove prednasky nevydrzel, sundal si botu a hodil ji po te ucitelce. Byl z toho strasny pruser. Ani nevim proc jsem v reditelne s tim Ivanem skoncil i ja. Byli jsme tam oba a rikali zastupci rediteli, ze takove nesmysly uz nemuzeme poslouchat. A on jen krcil rameny, protoze vedel, ze doba se meni. Takze k zadnemu trestu nedoslo. Jen se dival na me a rikal neco at zkusim Ivana trosku kontrolovat. Ze se jako nic nedeje a ze chape, ze to co nas uci je nesmysl.

Cela spolecnost se zacala transformovat. Tak ohromnou atmosferujsem nikdy nezazil. Mel jsem pocit, ze najednou vsichni lidi zacinaji tahat za jeden provaz. Citil jsem ze to dokazeme. Kdyz si vzpomenu na tu energii tak mi i ted naskakuje husi kuze na zadech. Kdyz si na to vzpomenutak se me hrnou slzy do oci. Fakt si nemuzu pomoct. Nikdy jako chlap nebrecim. Ale tohle cele obdobi co jsem prozil me tak hrozne ovlivnilo.

Dodalo mi to strasnou silu do zivota. V dobe kdy me bylo kolem 18 let jsem zazil, ze i veci, u kterych si myslime, ze je nikdy nemuzeme zmenit, ze zmenit jdou. Zmenit cely rezim. Zabehly system. Neco u ceho nasi rodice ztratili nadeji. A najednou jsem jako mlady clovek videl, ze to jde. Tohle samotne me navzdy nabylo tak strasnou silou, ze z ni cerpam cely svuj zivot. Jakekoliv problemy, ktere mam pri budovani mych firem. Jakekoliv problemy co musim prekonat. Vzdy mam pocit, ze jsou uplne trivialni v porovnani s timto. A kdyz toto slo. Tak proste vsechno jde!

U JB na blogu se rozvirila trosku debata o tom co je jaka ztracena generace. Pro me to je spise otazka toho jak kdo definuje uspech. Nevidim v tom nic dramatickeho. Kazdy z nas mame nejake svoje hodnoty. Pro kazdeho je dulezite uplne neco jineho. Nemuzeme byt vsichni stejni. A taky nemuzeme vnucovat svoje hodnoty nekomu jinemu bez toho aby nas zajimalo jestli ty hodnoty ma stejne.

Naprosto fandim nekomu kdo je na volne noze. Nebo zije jako rentier z nejakych webu nebo pronajmu garazi. Nevidim v tom naprosto nic spatneho. Kdyz se uskromni tak muze mit fantasticky zivot s volnosti is relativne malo penezmi. Pocka si na slevy na letenky. Zbytecne nepreplaci. Muze cestovat kolem sveta. Ma svobodu.

Nekdo je rad jako zamestnanec. Ma relativne klid. Kdyz dela pro slusnou firmu tak i treba trosku volnost. Nemusi riskovat jako podnikatel co rozjizdi vlastni firmu a casto v ramci te organizace ma sanci vydelavat mnohem vice, nez kdyby byl na volne noze.

Nekdo chce svobodu. Nekdo chce mit volny cas. Nekdo chce penize. Nekdo chce mit moc nad lidmi. Kazdy to mame uplne jinak.

Kdyz si ty hodnoty zacneme porovnavat tak zjistime, ze byste vlastne ani nechteli co ma ten druhy clovek, kdyz zjistite co to treba skutecne obnasi. A ten druhy clovek zase by vybec nechtel co mate vy. Nekomu na volne noze muze pripadat fantasticke, ze je sam a nechtel by mit starosti s firmou a zamestnanci. Ja zase v tom mit zamestnance problem nevidim a jsem , ze je mam.

Podobne to je i s definici uspechu. Ja treba nemam rad moc jako definici uspechu, ze nekde startup ziska od investoru penize. Mam pocit, ze to je jen zacatek cesty. Prostredek k tomu abysme videli co teprve dokaze. Ale kdyz se podivate na media tak asi pro vetsinu lidi je to raisovani penez ta definice toho uspechu. Ale zase, je to fak osobni vec. Nekomu jinemu zase nesedi, kdyz se rekne, ze firma ma zisk. A vidi uspech v necem jinem. Treba v tom, ze roste. A firmu co ma zisk a neroste by nechtel.

Myslim, ze si kazdy tu definici uspechu asi musime hodne uvolnit z toho sveho uzkeho pohledu (vcetne me). Uspech je, kdyz se lidi o sebe umi postarat a necekaji, ze se treba o ne bude starat stat. Jestli vydelavaji malo nebo hodne, maji velkou firmu nebo jsou na volne noze je irelevantni. Uspech je kdyz jsou lidi spokojeni. Kdyz se o neco pokouseji. A v tomto nam vsem internet neuveritelne pomohl a pomaha. Dava nammoznosti a prilezitosti se rozhodnout jak chceme zit.

Takze kluci JB i Fandore jste oba uspesni! I kdyz kazdy jinak.