Kdo podnika vi jak unavne je resit kazdodenni nekoncici problemy. Nejhorsi je apatie, kdy treba u zacinajici firmy  bojujete doslova o preziti  a kolem sebe vidite apatii a nezajem. Samozrejme to nikoho nezajima, ze bojujete o ten zivot firmy. Urednikum, kteri vam hazou klacky pod nohy je uplne jedno jestli vase firma zkrachuje. To stejne bankam. Nebo i zamestnancum. Tohle nemyslim zle, ale je to naprosto normalni, ze kazdy sleduje jen ten svuj okamzity zajem. A kdyz je potreba maknout na 100% kvuli nejake krizi,  tak nejvetsi nervy ma majitel a ne zamestnanec, ktery vi, ze kdyz prijde o praci tak si ji relativne jednoduse najde nekde jinde.

Kdyz firma prejde to nejvice nebezpecne obdobi na svem zacatku, tak vse zacne byt mnohem jednodussi. Majitel si muze odpocinout. A to je obdobi, kdy mu pak ostatni zavidi a rikaji si, ze on vlastne nic nedela, chodi si na golf, jezdi si po dovolenych a muze si delat co chce. A rikaji si jak by taky chteli byt takovi majitele. Ale samozrejme nevidi, ze ten majitel si musel projit peklem nez se do tohoto stadia dostal.

OK. Asi si rikate, ze to dramatizuji. A je mozne, ze nekdo rozjel firmu a celou dobu vse slo snadno? Ja myslim, ze ne. Protoze v kazde firme jsem mel krizove obdobi. Kdy se proste nedalo v noci spat a muselo se najit reseni nebo udelat radikalni kroky na ktere by skoro nikdo nemel odvahu.

Tohle tezke obdobi kdy se doslova pod tim tlakem vytvari diamanty je zaroven i velmi uspokojive. Jsou to ty prelomy, kdy clovek ze sebe dostane maximum. Podiva se na vsechny mozne konvencni reseni problemy. Ani jedno nevyhovuje. A nejakou nahodou treba posle jeden email, zvedne telefon, da si jednu schuzku, nebo se behem par minut zamysli a najde se reseni, ktere by bylo pred peti minutami naprosto nezname, neuveritelne a nerealne. Ale najednou to reseni vypada tak jednoznacne primocare, ze z povzdali a s casovym odstupem to vypada jako naprosta samozrejmost, ze by to muselo prece napadnout kazdeho!

Jenze ono to kazdeho nenapadne. Napadne to jen clovek, ktery je pod tim tlakem a obrovskou motivaci na to reseni prijit.

Bez toho tlaku to nejde a diamant se nevytvori.

Jen me zajima jestli to vidite stejne a souhlasite? Napiste do komentaru. 

Lide nemaji radi zmeny. Zmeny jsou stresujici.

Jenze nic v zivote neni stabilni. Menime se sami. Meni se prostredni kolem nas.

Jednou za cas je potreba se zastavit a zhodnotit soucasnou situaci. Idealne kdyz je clovek dobre naladen. Neni ve stresu a ma cas si v klidu vse promyslet. Podivat se na to jak se zmenil sam (napr. jake zkusenosti ziskal, jakou kvalifikaci ma, v jake je financni pozici, jaka je jeho osobni situace…) a jak se zmenilo okolni prostredi (misto kde zije, ekonomika, bezpecnost, politicke prostredi, dane, pracovni nebo obchodni prilezitosti…).

A z tohoto zamysleni si pak udelat nejaky zaver, jak ten zivot zit dal. Treba nic nemenit a pokracovat, ale mit ten pocit, ze  se nejede jen ze setrvacnosti a vse porad dava smysl. Nebo naopak udelat zmenu podle toho jak se sam nebo prostredni zmenilo.

Delam to pravidelne. Pisu si k tomu i takovy jednoduchy zaznam do textoveho souboru. Jen datum, par vet a dalsi plan. Mam to rad a je zajimave se takto podivat i do minulosti jak se mi menilo premysleni a co me vedlo k ruznym rozhodnutim.

Velmi to doporucuji!

Pracovni prostredi se za dvacet let co podnikam v USA vyrazne zmenilo. Z nejakeho duvodu je cim dal mene lidi, kteri maji energii a chut neco delat. Jakoby lide ztratili nadseni a chut do zivota. Po Covidu se tento trend akceleroval.

Kdyz jsem prijel do USA tak jsem si liboval, jak se dobre chova IRS (financni urad). Dalo se tam zavolat. Po telefonu poradili jak vyresit problem s danemi. Treba kdyz jsem dostal pokutu za to, ze jsem zaplatil nejakou dan pozde, tak mi poradili at napisu dopis a tam napisu, ze jsem zapomnel a ze to je poprve. A na zaklade toho mi fakt tu pokutu odpustili.

Ted kdyz volam na IRS tak to je jak mluvit s roboty. Jakoby jen cetli nejaky script na obrazovce a ani se nesnazili poslouchat co se jim snazim rict.  Je to silene frustrujici. Resim to tak, ze polozim telefon a volam znovu. Opakovane. A treba po nekolikate se mi podari narazit na skutecneho cloveka a najednou je problem vyresen behem par minut. Jenze toto jsou doopravdy nahody.

S tim IRS to je jen priklad. Ale stejne to najednou vidim uplne kolem sebe. Jako by byl trend delani uplneho minima. Nepremyslet. Nesnazit se. Delat presne co je mi nakazano, ale pomalu a tak na pul spatne. Jen tak aby toho cloveka nevyhodili.

Je cim dal tezsi delat pohovory a najit zamestnance. Chovani co by bylo nemyslitelne pred 20 lety je ted standard. Treba uz se zamestnanci ani nenamahaji omluvit kdyz neprijdou do prace. Tohle bylo drive nemyslitelne. Ted prijdou pozde nebo vubec. A je to normalni. Kdyz jim neco reknete tak uz nemusi prijit druhy den vubec.

V knizce co jsem zminoval v minulem clanku psali o tom jak v 70 letech hipisaci rozjeli stavebni firmu. A protoze chteli mit hodne casu na umeni a sve konicky, tak se pracovali jen ctyri hodiny denne a ctyri dny v tydnu. V te dobe byla minimalni mzda v USA kolem dvou dolaru. A tato stavebni firma platila dvojnasobek (ctyri dolary).

Takze system 4 hodiny x 4 dny x 4 dolary.

Lidi meli obroskou vykonnost. Byli plni energie. Nemeli na stavbach zadne urazy, protoze nikdo nebyl unaveny. Po praci si delali svoje konicky. A vsichni byli spokojeni.

Co si myslite, fungoval by takovy koncept s dvojnasobnou mzdou ale polovicni pracovni dobou v dnesni dobe? Obzvlast v pracich kde ta vetsi vykonnost udela okamzite rozdil. Taky si myslim, ze ten model  bude pritahovat uplne novy typ zamestnancu.

Moc se mi libil komentar od Mirka u minuleho clanku o utraceni penez.

Jeden můj kamarád to furt nedokáže pochopit, proč lidi utrácí za různé věci, a já mu říkám “peníze si do hrobu nevezmeš”, občas dokonce i vtipkuji, a říkám ať mi dá výpis z banky, že mu tam připíšu nulu a udělám z něho nejšťastnějšího člověka na planetě, že stejně nepozná rozdíl, protože to nikdy neutratí.

Osobně, protože jsem rodilej škrt, jsem došel k tomu, že nemám jen cíl kolik ušetřit, ale i cíl kolik utratit, chci ten život logicky taky žít.

Souhlasim s Mirkem a doplnuji. Kdyz se clovek cely zivot uci jak ma hospodarit, setrit a investovat, tak je potom docela tezke prehodit do toho modu na utraceni. Znam to sam u sebe. Ale taky si presne jako Mirek uvedomuji, ze se to nesmi prehanet. Vetsinou se mluvi ve spolecnosti o lidech, kteri prave maji problem usetrit, ale ono je spousta bohatsich lidi a ti maji problem utracet. Nerikam nemyslne utracet. Ale nekdy je potreba se prehodit z modu na vydelavani. Trosku si velkoryse uvedomit v jake pozici clovek zrovna je. A podle toho zit.

Aby clovek zbohatl, tak se musi naucit zachazet s penezmi. Musi se naucit urcitou sebedisciplinu a upravit svoje zvyky. Kdyz to zvladne, tak na tom bude dobre.

Uplne zakladni pravidlo je: Utracet mene nez se vydela.

Je uplne jedno kolik vydelavate. Ale dokud utracite mene nez vydelate, tak na tom budete cim dal lepe. Chce to trpelivost. A s ubihajici dobou se to krasne nascita. Je to naprosto jisty zpusob jak se stat financne nezavisly. Jen to zabere ten cas. Vysledkem je osobni svoboda, mene stresu a dobry pocit.

Bohuzel rady typu koupit si listek do loterie a doufat, ze vyhrajete, nejsou tou jistou cestou.

Kdyz jsem jeste mel IncParadise tak za mnou prisla zamestnankyne a rikala, ze strasne setri a vubec nedokaze vyjit s vyplatou. Treba jsem ji dal nejaky bonus nebo pridal penize, ale okamzite byla znovu bez penez. Pak mi rikala, ze uz tak moc setri, ze si v kine kupuje jen maly popcorn. Pro ty co neznaji kina v USA tak ten popcorn je asi nejpredrazenejsi vec co si muzete koupit. Tady je priklad ze site kin AMC:

No ja jsem byl tehdy proti ni uz bohac. Ale ten popcorn jsem si nekoupil v kine ani jednou. Vzdy me znechutilo jak je strasne drahy. Tak jsem si proste bud neco do kina propasoval nebo si ho nekoupil. Nemel jsem nikdy pocit, ze by me to nejak omezovalo. Jen jsem to bral jako normalni mysleni.

Pak vidim lidi kolem me co narikaji, ze nevychazi s penezmi. Ale delaji presne ty nakupy co bych nedelal. Jsou to malickosti, ktere udelaji rozdil v dlouhem casovem horizontu. Obzvlast kdyz vydelavate mene tak i takove malickosti delaji o to vetsi rozdil.

Taky jsem ale zjistil, ze tyto rady neni vhodne vyslovovat nahlas pred jedinci co si stezuji na penize a sami zbytecne utraceji.  Tito narikaci se vzdy uplne nastvou. Jakobych jim treba rikal, ze nesmi dychat vzduch nebo jim odebiral neco zivotne duleziteho.