Guest post od Jirky, ktery me pozadal o moznost zverejnit jak se taky da cestovat a zaroven pomahat! Mam presne takove aktivity take rad, takze jsem s radosti souhlasil se zverejnenim at z toho muze vzniknout dalsi inspirace. John
Cestování lze spojit s celou řadou různorodých aktivit. Záleží jen a jen na vás. Můžete prostě jen tak povalovat na pláži a relaxovat. Nebo se věnovat svému oblíbenému sportu, objíždět památky, zdokonalovat se v cizích jazycích… případně zkoušet pomáhat jiným lidem.
Při své zatím poslední výpravě do Amazonie (má srdeční záležitost) jsem se rozhodl pro poslední zmíněnou variantu. 27. března jsem se tak společně se svým kamarádem Pablem z plzeňské charity vydal do peruánského Iquitos – největšího města světa, do něhož nevedou žádné silnice. Právě zde, na břehu královny všech řek Amazonky, probíhá za české spoluúčasti několik zajímavých projektů zaměřených na podporu dětí z nejchudších rodin. A protože se v nich již nějakou dobu tak trochu angažuji, možnosti podívat se přímo na místo jsem zkrátka nemohl odolat.
Po krátkém rozhodování jsme nakonec zvolili trasu přes Amsterdam, tzn. Praha – Amsterdam – Lima Iquitos. Letěli jsme s KLM v Economy Class, ale připláceli asi 14 tisíc za včasnou rezervaci sedadel, abychom měli ta co možná nejpohodlnější. Co se týče ubytování, místo zajišťování nějakého hotelu jsme si pronajali krásně zařízený dům na ulici Morona, kousek od hlavního náměstí Plaza de Armas. Já osobně tohle řešení preferuji, protože máte větší soukromí, víc místa atd. Náš hostitel Andres byl navíc vynikající: poslal pro nás na letiště spolehlivého taxikáře, jakmile nastal problém s Internetem (který je v Iquitos opravdu hodně pomalý), tak nám hned donesl lepší router a vůbec se o nás skvěle staral.
Našim hlavním úkolem bylo navštěvovat děti zařazené do programu adopce na dálku a jejich rodiny. V praxi to vypadá tak, že na většinu míst se bez problémů dopravíte mototaxíky (často jsem měl pocit, že v Iquitos snad ani nejezdí nic jiného), ale na ta zbývající musíte lodí. Třeba na vratké indiánské kánoi – přesně jednu takovou cestu jsem absolvoval hned první den a vzhledem ke svým nevalným plaveckým schopnostem na ni vážně jen tak nezapomenu. 🙂 Kromě toho jsme postupně zavítali také do místního dětského domova či třeba domu pro oběti domácího násilí. Ale jedno po druhém.
Iquitos je plné fascinujících protikladů. Naleznete zde úchvatná náměstí či promenády, přičemž jen o kousek dál už začínají chudinské čtvrti – například nechvalně známý Belen, kde zrovna v době našeho pobytu došlo k brutální vraždě jistého kněze a když jsme tam šli, zrcadlovku jsem raději nechal doma (nutno podotknout, že to bylo poprvé a naposledy). Je to zkrátka ten typ města, které má vlastní duši a buď si ho zamilujete a budete se do něj chtít vracet, nebo ho naopak začnete nesnášet. V mém případě to byla láska téměř na první pohled. 🙂
Pokud jde o děti z výše zmíněného programu adopce na dálku, tak většina z nich žije v podmínkách, které by většinu středoevropanů notně vyděsily. Leckdy je to v domech na pilířích v zaplavených oblastech, kde můžete zapomenout na věci typu čistá voda, elektřina či kanalizace. Z peněz od jejich „adoptivních rodičů“, resp. „kmotrů“ (v Jižní Americe se v dané souvislosti hovoří o „padrinazgo sin fronteras“, čili „kmotrovství bez hranic“), jsou hrazeny především věci do školy, léky a oblečení – na lepší jídlo nebo dokonce bydlení to pochopitelně nestačí.
Jelikož jsem měl zrovna začátkem dubna narozeniny, děti a jejich rodiče pro mě u misionářek Identes – které mají v Iquitos celý program na starost – uspořádali úžasnou oslavu, během níž mě „oficiálně“ přivítali. Některé momenty byly vážně dojemné a pro Pabla to navíc byla vynikající příležitost k pořízení potřebných snímků. Takže se jedlo, pilo, zpívalo a fotilo. 🙂
My jsme se zase rozhodli udělat dětem radost tím, že jsme je o cca týden a půl později vzali do Quistacochy, což je něco jako ZOO kombinovaná s botanickou zahradou a koupalištěm. Její návštěva pro ně představuje vzácnou událost, protože v rozpočtech jejich rodin na podobné věci zkrátka nezbývají peníze.
Když už jsme u těch peněz, pronájem autobusu i s řidičem na půl dne mě nakonec stál 150 soles. To je něco málo přes tisíc korun! Jídlo připravily misionářky a vezli jsme si ho společně s pitím s sebou. A přímo v areálu pak Pablo vyjednal velkou slevu na vstupném (platili jsme nějakých 30 soles za všechny). Takže by mohlo jít o učebnicovou ukázku toho, jak za úplně směšnou částku realizovat perfektní akci pro cca 20 dětí. Chce to jen chtít.
V domově pro oběti domácího násilí, do něhož nás pozvala charita Caritas Iquitos jsme se mj. setkali s rodinou, kterou vidíte na jednom ze dvou snímků níže. Tu ženu opakovaně znásilňoval její vlastní otec a obě děti má s ním. Jedno z nich trpí rozštěpem, přičemž maminka pochopitelně nedisponuje dostatkem financí na operaci. Podle aktuálních informací to ale vypadá, že zákrok provedou odborníci z Lékařů bez hranic.
Ten samý den jsme šli i do jedné vesničky, která vznikla na pozemku patřícímu té charitě. To je v Iquitos i jinde v Peru úplně normální. Pokud máte nějaký neohrazený pozemek, musíte počítat s tím, že na něj prostě někdo může vtrhnout a začít tam stavět. A pak už je v podstatě nemožné ty lidi odtamtud dostat. V tomto případě charita dospěla k tomu, že jim ten pozemek přenechá. Jenže to není až tak jednoduché, protože by měli uhradit nějaké poplatky, na které nemají (a jelikož ve výsledném součtu je to docela slušná suma, nedá se předpokládat, že by to někdo chtěl zaplatit za ně). Mj. jsme tam viděli studny, které jim přijeli vyvrtat v rámci jakéhosi lokálního programu. Jenže to udělali špatně, takže se z nich stejně nedá brát voda.
Hodně inspirativní byla také návštěva dětského domova Aldea Infantil Santa Monica. Ten funguje tak, že děti bydlí po čtyřech v domcích – na jedné straně dvě dívky a na druhé dva chlapci. Uprostřed má pak prostory „máma“, která se o ně stará. U nás by se řeklo spíš „vychovatelka“, ale tam se to bere jinak. Myslím si, že tenhle systém je docela dobrý, protože v dětech může alespoň trochu vyvolávat dojem, že žijí v rodině.
Háček ovšem spočívá v tom, že v tom domově v podstatě nic nemají. V některých domcích jim chybí i nábytek (vůbec nemluvě třeba o televizích). Tady v ČR se o dětské domovy zajímají různí sponzoři, lidi často napadne zanést tam hračky, které už omrzely jejich potomky atd. V Iquitos jsem nic takového nezaznamenal. Takže jsem následně zajel nakoupit alespoň nějaké stolní hry, míče a plastelínu a pak jsme jim to přivezli. Což hodně překvapilo nejen děti, ale i zaměstnance. Prostě je vůbec nenapadlo, že nějací cizinci by se chtěli takhle angažovat. Slíbil jsem, že až se do Iquitos vrátím, zase se tam ukážu. Po této zkušenosti mi to snad věří. 🙂
A teď ještě něco málo z trochu z jiného soudku – peruánská kuchyně. Je vážně zajímavá. V rámci Jižní Ameriky ji mnozí považují za vůbec nejlepší. Ani tentokrát jsem neodolal pokušení ochutnat i nějaké speciality. Musím uznat, že třeba medailonky z kajmana byly mnohem lepší než kari z kaloně, které jsem svého času jedl jinde v tropech. 🙂
Dva dny před odletem jsme měli takovou rozlučkovou večeři s misionářkami a misionáři. Konala se u jedné kamarádky Pabla, jejíž dcera se provdala do ČR a teď žije v Plzni. Bylo mi řečeno, že jako hlavní chod se bude podávat „tortuga“, čili želva. 🙂 Z opatrnosti jsem si dal jen pár kousků, ale vůbec to nebylo špatné. Pokud však někoho podobné experimentování neláká, může se v Peru živit třeba kuřaty (na X způsobů) nebo uspořádat klasickou grilovačku. Jako základní příloha se podává yuca (maniok), která mi opravdu chutná. Je to něco jako kombinace banánu a brambory. Druhou hlavní přílohou je pak rýže. Na stolech samozřejmě nesmí chybět ani tropické ovoce, různé saláty (třeba z palmových výhonků) atd.
Co napsat závěrem? Pokud jednou z nějakého důvodu chcete pomáhat někomu z nějaké vzdálené země, pak se vám nabízejí různé možnosti. Můžete tam řekněme „jenom“ posílat peníze. Jenže kdyby mi někdo po přečtení tohoto trip reportu napsal, že by chtěl posílat peníze tomu dětskému domovu, tak bych byl první, kdo by mu to rozmlouval (zejména kvůli úrovni korupce v peruánských státních zařízeních).
Je jasné, že prostě se sebrat a jet tam si taky nemůže dovolit každý. Ale je to po všech stránkách mnohem lepší. Máte možnost setkat se s těmi lidmi, které hodláte podporovat (případně už podporujete). Vidíte, že nejde o žádný podvod. Vidíte, jak žijí a můžete s nimi mluvit o jejich problémech. Můžete pro ně udělat další zcela konkrétní věci a to za často mnohem lepších finančních podmínek než by to šlo na dálku.
Já se do Iquitos hodlám předběžně vrátit nejpozději za 1,5 roku a začít tam pracovat na projektu pro mladé maminky v nouzi (v Peru není vůbec nic neobvyklého, když dívka poprvé otěhotní ještě před dosažením 15 let věku). Kdyby snad někdo měl zájem vyrazit se mnou, stačí se ozvat. 🙂
Jirka
