Predposledni den v Cesku jsem chytl nejakou chripku. Puvodne jsem myslel, ze mi je spatne z prejezeni po opekani spekacku na ohni. Bylo me fakt dost zle. Rikal jsem si, ze to je potrestani za ten zivotni styl, ktery jsem v Cesku praktikoval. Ale teplotu 39 stupnu Celsia asi neni mozne dostat z prezrani.
Je to nejaka chripka. Vetsinu cesty zpet jsem nastesti prospal. Jen jsem nemel cas vychutnat vse jak bych si predstavoval.
Do USA jsme prileteli jsme ve ctvrtek vecer. Samozrejme se mi podarilo probudit se ve tri rano v patek (casovy posun = jet lag).
Povyrizoval jsem emaily. A rano vyrazil do prace. Aspon na chvilku. Co kdyby neco duleziteho cekalo. Ulevilo se mi a mel jsem pocit, ze bych tam mel zajet.
Po te ceste me uz zas tak dobre nebylo. Holt nemoc trva vylecit dele nez za dva dny. Ale mel jsem pocit (sebedulezitosti), ze po mesici cestovani musi byt neco strasne nutneho co musim udelat, prodiskutovat nebo rozhodnout. Proste, ze jsem nepostradatelny a urcite budu muset hned neco udelat.
Jenze v kancelari se vsichni tvarili jakoze je normalni den. Nic zvlastniho se nedeje. Vsechno bezi jak ma. Ukoly se plni podle planu. Nic neni zanedbane. A nikdo po me nic nechtel.
Bylo me stejne blbe tak jsem odjel po hodine domu odpocivat. Ale rikal jsem si, ze fakt uz nejsem potreba. Neni to smutne??? Jak jsem dopadl?:-))
P.S. Mam z toho radost. Po mesicni dovolene to neni spatne se vratit bez stresu, ze by se neco stalo. Aspon mam vice casu na reseni strategie do budoucna. Par novinek se uz pripravuje.