Poslednich par let jsem nerad cestoval letadlem. Bral jsem to jako utrpeni. Nejsem zrovna nejmensi postava a mel jsem pocit, ze ty sedadla jsou cim dal mensi. Porad jsem vahal jestli zacit platit za drazsi letenky (business, first class). Loni jsme poprve zkusili business class, a ted na soucasne ceste letime first class a vidim, ze uz se neda jit zpet.

Cestovani ma uplne jiny charakter. Prijedete na letiste a nikde necekate ve fronte. Mate specialni prepazky na odbaveni, ve kterych treba potkate nejake celebrity (v Los Angeles se s nami odbavoval a pak i letel do Japonska Wentworth Miller – Michael Scofield z Prison Break – fanynky se na letisti v Tokyu mohli zblaznit:-)). Na nekterych letistich maji i zrychleny zpusob na projiti imigracnim. Vsichni se k vam chovaji slusne a s usmevem. Je to az skoro silene videt ten rozdil. V Singapuru jsme prisli drive na letiste a nevideli jsme nikde prepazku na first class check-in. Prisel jsem tam za nejakou slecnou u normalni prepazky. Ta se tvarila strasne otravene. Chvili tukala do pocitace. Porad se travila otravene. Pak zjistila, ze letime First Class a polilo ji stesti. Nadherny usmev na tvari a nadseny servis.

Z check-in jdete rovnou do nejake lounge. Tam je klid (a vetsinou velmi malo lidi), pohodlna kresla, vyber novin, casopisu, zadarmo internet, pocitace, jidlo, piti, alkohol, kavy… Na nekterych letistich tam maji i kuchare, ktery vam uvari nejake rychle jidlo nebo kompletni bufet s vyberem jidel a zakusku. Ochutnate draha vina a alkohol (zrovna ctu knizku kde hlavni hrdina pije Wild Turkey bourbon takze se nechavam inspirovat), prectete noviny, podivate se na Internet. Cas utece strasne rychle. Hlavne to ale je uplne relaxujici. Zadny hluk, zadne davy lidi..

[photopress:IMG_2159.JPG,full,pp_empty] [photopress:IMG_2341.JPG,full,pp_empty] [photopress:IMG_2154.JPG,full,pp_empty] [photopress:IMG_2342.JPG,full,pp_empty] [photopress:IMG_2786.JPG,full,pp_empty] [photopress:IMG_2787.JPG,full,pp_empty]

Z lounge jdete rovnou do letadla. A protoze v drazsich tridach je malo sedadel (obzvlast ve First Class) tak mate pocit, ze snad letite sami. Letusky se hned nauci vase jmeno a obskakuji vas celou cestu. Drive jsem nadaval na jidlo v letadlech. Ted se tesim. Je to skutecne zazitek jak z luxunich restauracich.

Ale to nejdulezitejsi je dostatek prostoru. Sedadla, ktera slozite a jsou z nich naprosto rovne postele. Prospite se a jste v novem meste. Temer zadna unava z cestovani. Najednou uz nemam “jet lag” (nebo je uplne minimalni). Drive jsem trpel, ted jsem nadseny, kdyz mame znovu nekam letet.

[photopress:IMG_2055.JPG,full,pp_empty] [photopress:IMG_2057.JPG,full,pp_empty]

A kdyz vyjdete jako prvni z letadla tak zavazadla na vas uz cekaji. Nevim jak to delaji a jak to je zorganizovane, ale z letiste se dostavame neuveritelne rychle.

Proste je to bomba. Nikdy jsem nechapal proc je nekdo ochotny platit vice za letenku. Tech par hodin se prece da v letadle nejak prezit. Ted uz to chapu!

V Seoulu (v Jizni Koreji) si slapu po ulici a kousek od meho hotelu a najednou vidim na ceduli napsano John & Pivo (pri cestovani hlavne sleduji, kde co maji dobreho na jidlo nebo piti:-). Koukam na to a vidim, ze to na obrazku je ceske pivo.. a pak vidim celou restauraci, ktera se takto jmenuje. No tohle bych v Koreji zrovna necekal:-).

[photopress:IMG_2283.JPG,full,pp_empty] [photopress:IMG_2284.JPG,full,pp_empty] [photopress:IMG_2285.JPG,full,pp_empty] [photopress:IMG_2286.JPG,full,pp_empty]

V Koreji bylo jiz o dost mene anglictiny nez v Tokyu. Kdyz vidim restauraci, kde se nedomluvim (a nejsou obrazky) tak to resim tak, ze ukazu v jidelnicku na to co chci jist a necham se prekvapit.

Japonske fast food restaurace maji dost casto system, kdy za jidlo platite v automatu. V restauraci nebo casto pred ni je automat. Tam uvidite moznosti na jidlo. Vyberete si co chcete, vhodite penize a vyjede vam listecek. S listeckem vejdete dovnitr. Date ho cloveku v okenku. Za chvilku vam poda jidlo.

Automat vypada treba takto:

[photopress:IMG_2067.JPG,full,pp_empty]

Jidlo z japonskeho fast foodu vypada treba takto (dost casto dostanete vice nez jednu vec). A cena je kolem $5:

[photopress:IMG_2064.JPG,full,pp_empty]

Jidlo je hodne levne a pritom dobre. Ve vyloze jsou navic obrazky jidel a cisla, takze se to da jednoduse v tom automatu vybrat. Neni zadny problem s domluvou.

Pro majitele takoveto restaurace to i prinasi nekolik vyhod. Zamestnanci se nemusi starat o hotovost. Nezdrzuji se a take nehrozi to, ze by nekdo nejake penize ukradl. Staci zamestnat cloveka, ktery jidlo vari a vydava. A nemusi ani umet pocitat. Libi se mi ten system.

Hotel s “velkymi pokoji” v Tokyu. V nem jsem teda nespal, ale libil se mi. Takove klaustrofobni rakvicky, ktere sedi perfektne na vasi postavu.

[photopress:IMG_2110.JPG,full,pp_empty]

Pekne vas prosim tohle delejte doma nabadaji plakaty v metru.

[photopress:IMG_2112.JPG,full,pp_empty]

Jiny kraj, jiny mrav. Prave jsme v Seoulu v Jizni Koreji. Na ulicich je hodne ruznych stanku, kde prodavaji jidlo.

[photopress:IMG_2174.JPG,full,pp_empty] [photopress:IMG_2244.JPG,full,pp_empty] [photopress:IMG_2228.JPG,full,pp_empty]

To me samozrejme strasne laka, vsechno ochutnat. Jenze jsem neznal system. Rikal jsem si, proc vsichni lidi stoji primo u toho stanku, prekazi a ji to tam, ze se nikdo jiny uz tam nemuze dostat aby si objednal.

Pak jsem se konecne dostal k jednomu popularnimu stanku na radu a pani (z te prvni fotky) si me vubec nevsimala. Pet minut ji hypnotizuji, v ruce drzim penezenku, naznacuji, ze si chci neco koupit. Porad si me nevsima. Dokonce se tvari tak nejak otravene, ze tam opruzuji a nic nekupuji.

Pak si manzelka vsimla, ze novi lide prijdou a rovnou si neco vezmou a zacnou to jist. Proste tak nadrzo.

Takze staci prijit ke stanku, vzit si do ruky co se vam libi. Snite to. Pak si vezmete neco dalsiho. A az jste najezeni tak ukazete co jste snedli a zaplatite.