Vcera jsem mel schuzku se zajemcem co chce prevzit provozovnu.

Pripadal jsem si jak v nejakem mafianskem filmu. Dva borci. Jednomu bylo 50 (italske jmeno co v prekladu znamena jehnatko), druhemu tak 70.  Prizvuk trosku jak z Brooklynu. Ten stary se tvaril porad nasrane a daval takove negativni poznamky, aby se dala usmlouvat cena co nejvice dolu.

Ten mladsi predstavil toho starsiho, ze to je jeho poradce: “Tohle pizza kral ze San Pedra. Vsichno ho znaji. Sel do duchodu ve 29 letech a od te doby nic nedela. Nejvetsi machr na restaurace, ktereho kdy muzes najit.”

Starsi se me pta: “Kde bydlis?” Rikam, ze v Palos Verdes. On: “Uz jsi jedl u Jehnatka?” Ja: “Ne”. On s nasranym pohledem a zvysenym hlasem: “GET THE FUCK OUT OF HERE”! Pak se obraci na pana Jehnatko a trikrat to zopakuje. On u tebe nikdy nejedl!

Pan Jehnatko se me zastal, ze bydlim na opacne strane kopce, takze to je v poradku. Nemam zas tak blizko do jeho restaurace a chape, ze chodim jinam.

Vyjednavaci taktika byla: Starsi porad opakoval: “To neber! Je to na hovno.” Pan Jehnatko zase rikal: “Nemam vubec cas. Ted hned se domluvime. Ty me neznas. Ja jsem schopen se domluvit hned.” Na nicem jsme se nebyly schopni dohodnout. Na tom kolik penez mi ma dat za vybaveni. Na tom jaky bude najem. Kdy bude splatny najem. Na vsechno mel pan Jehnatko nejake pravidlo, ze najem se nesmi splacet prvniho ale patnacteho. Vysvetloval proc. Ja si v duchu rikal, ze jediny najemnik co budu mit bude mit vse nastaveno jinak a bude mi rozbijet zavedeny system. Jak nechce platit naklady souvisejici z najmem. Jak je jeho ucetni na dovolene v Koreji, takze nemuze dotat zadne financni vykazy, ale ze to neni dulezite. At hned sednem do auta a ze mi ukaze jeho restauraci a muzu se pobavit se vsemi jeho zamestnanci. Vsichni ho na kopci znaji, protoze tam je uz 30 let a vsichni vi, ze je naprosto spolehlivy.

A tak dale. Takze to vypadalo, ze se nejsme schopni na nicem dohodnout a do toho pan Jehnatko opakovane rikal: “Mame deal! Jsme dohodnuti! Je to hotovo!”. To me sem tam rozesmalo, jak jsem videl ten rozpor. Starsi na to reagoval: “V zivote jsem nevidel nekoho se tolik smat pri vyjednavani. Ty se dozijes 100 let!”

Pizzerie je znovu volna. Uprimne receno jsem v soku. Tak rychle jsem necekal, ze to vzdaji.

Oficialne rikaji, ze na USA nemaji poradnou strategii a podporu tak jak to maji zavedene v Rusku. A ze by bylo potreba obrovske investice do marketingu s nejasnou navratnosti (dlouhodobe a s tim, ze predem vi, ze spousta penez se utrati uplne zbytecne). A nepovazuji za fer, aby tu investici chteli jen po me. Sami maji maly apetit to dotovat a tak radeji provozovnu zavrou.

Clovek se diva na zkusenou velkou firmu s respektem, ze to urcite budou delat lepe nez ja. A dosahnout lepsich vysledku. Zajimave pro me bylo i jak krkolomne delaji nejake veci v IT. Samozrejme maji slozitejsi system na kterem bezi spousta pobocek. Ale treba nastavovani kam rozvazet pizzy se dela manualnim vlozenim ulic a adres. Napr. rozvazime na ulici Hawthorne od cisla 1 po cislo 1000. Rozvoz oblast v Torrance nekdo zadaval tri dny do systemu nez vypsal manualne vsechny ulice kam se muze vozit. V nasem systemu jsme si namalovali na Google Maps presne ten tvar kam chceme rozvazet. Zabralo to par minut. A jen se to nahralo do systemu. Nas system delal jeden programator. Dodo ma 50 programatoru a chteji jich mit 300. Je to silene jak kdyz se firma rozroste, tak je pak tezke delat nejake upravy v systemu. A to co me pripada jednoduche pak vlastne jednoduche neni.

1. Kdyby nekdo mel tento business rad a chtel by ho zkusit v USA tak je moznost provozovnu koupit a postavit na tom viza pro oficialni pobyt a praci v USA. Toto klidne v partnerstvi se mnou.
2. Klidne bych tam dal zpet Pizzouna, ale jedine kdybych nasel nekoho na tu operativu kdo to se mnou bude partnersky delat.
3. Davam inzerat ze pronajmu nekomu dalsimu. Uz jsem tam mel zajemce. O zarizenou kuchyn zajem je. Budovat novou provozovnu je narocne. Tady se da prijit a hned varit a prodavat.